• Vodní radovánky

    Je zajímavé, jak při vzpomínce na nějakou příhodu člověku hned vytane na mysli příhoda jiná…

    Bylo mi tak osm, poflakovala jsem se kolem potoka protékajícího kolem našeho domu a okopávala jsem zbytky špinavého sněhu, které hyzdily pomalu se zelenající trávu, která dávala tušit, že se konečně blíží jaro. Jelikož však zima ještě vystrkovala růžky, byla pěkná kosa. Jedna strana potoka je dodnes lemována několika šopkami, z pod kterých vystupuje jen úzký pruh břehu. Najednou jsem na něm spatřila sousedovic rezavého kocourka. Seděl zhruba uprostřed a mňoukal na celé kolo. Chudáček, asi se bojí vody a nemůže zpět paralyzovaný strachy, pomyslela jsem si. Zvolala jsem ČIČIČI NÁÁÁÁÁ, protože ČIČIČI se na kočku volá a to NÁÁÁÁÁ byl jasný signál, že mám mňamku, takže jsem očekávala, že kocourek přiběhne. Ale spletla jsem se, ani se nehnul, zřejmě tam opravu uvízl. Co teď? Hlavou mi začalo probíhat několik scénářů, jak kocoura zachránit. Od nápadu potok přeskočit jsem nakonec upustila a vydala se pro nástroje, které mi zaručeně při záchranné misi pomohou. Otevřela jsem šopku a zkoumala možnosti. Kromě dřeva jsem objevila srp, sekyru, kolo a bráchovu přilbu na hokej. Naštěstí tráva na břehu vysoká nebyla, takže nebylo potřeba si prožnout cestu srpem a ani vrba stojící na břehu nebyla moc vzrostlá, takže jsem ji nemusela pokácet. Bohužel terén kolo neumožňoval. Zbývaly tedy kusy dřeva  a přilba. Jelikož jsem se rozhodla kocoura zachránit a nepřizabít polenem vzala jsem přilbu. Kocourek si v ní bude pěkně hovět, až ho hrdě ponesu zpět do bezpečí.  Byla jsem realista, budu potřebovat obě ruce k zachycení se o stěny šopek, takže si ji zaháknu za předloktí a bude to paráda. S odhodláním v srdci a planoucíma očima jsem zahájila akci. Prvně jsem se musela prodrat šlahouny vrby. Možná jsem pár větví osekat mohla, blesklo mi hlavou, ale nebylo cesty zpět. Kocour tiše seděl a s nadějí v očích pozoroval, jak se k němu blížím. Neboj maličký, už to bude, řekla jsem klidným hlasem. Už už jsem byla u něj, natahovala jsem se, přidržujíc se jednou rukou hladké stěny a ten mezulán se rozběhl pryč! Při svém soustředění jsem se jeho pohybu tak lekla, že jsem zavrávorala a odporoučela se do ledové vody. Při mávání rukama se uvolnila přilba, praštila mě do hlavy a žbluňkla o kus dál. Ne, že by bylo vody v potoce moc, to fakt ne, ale byl plný bahna. Zadek i nohy se mi do bahna zabořily a já se nemohla zvednout. Jen jsem bezmocně sledovala bráškovu přilbu plující nejspíš do Černého moře. S přilbou jsem se v duchu rozloučila a soustředila se na svou záchranu. Vodou nacucaná zimní bunda pěkně ztěžkla a já se začala obávat, že se nikdy nezvednu a budu se loučit nejen s přilbou, ale i se životem. Pud sebezáchovy byl však silnější než beznaděj, a tak jsem sebou začala mrskat v naději, že mě bahno propustí. Když se mi konečně podařilo postavit se na nohy, byl na mě zřejmě žalostný pohled. Neviděla jsem se, ale po druhém břehu právě procházející rezavý kocour se na chvíli zastavil a dlouze se na mě zadíval. Možná jsem byla paranoidní, ale ten posměšný pohled si pamatuji dodnes. Pak hlavu odvrátil a pokračoval ve své cestě dál, zřejmě škodit jiným dobrodincům. No a já cestou domů přemýšlela, jak doma vysvětlím mokro, bahenní smrad a uplavanou přilbu. Rodiče se mi škodolibě vysmáli, což bylo lepší než výčitky. Bohužel mě trest neminul, protože mě skolila pořádná chřipka. Musím přiznat, že od té doby jsem kočky zachraňovat nevydala, i když zoufale mňoukaly v korunách stromů. Bylo mi jasné, že nakonec sešplhají sami  a já to neodnesu zlomenou nohou třeba při pádu ze žebříku.

     

     

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *