• Stromolezectví

    Teď když jsem se vdala a mám třicítku na krku, mám nějakou potřebu neustále se vracet ve svých vzpomínkách do dětství. Obzvlášť když vidím ty mraky dětí hrát si ve městě na pestrobarevných prolízačkách všeho druhu (a hlavně splňujících evropské normy), je mi za ně  tak trochu smutno. Kolik z nich asi tak poznalo, co je to lozit po stromech, dívat se na svět z ptačí perspektivy a obírat jablka nic netušícím sousedům?

    Vybaví se mi vzpomínka na zběsilý běh k břízce, já a banda děcek. Já, ač skoro nejstarší, dobíhám mezi posledními. Všichni už visí na větvích a šplhají výš, já je následuji, odrazím se od země, zachytím se větve a … zůstanu viset. Ne moc dlouho, protože mi ruce sklouznou a já zůstávám stát na zemi. Odrazím se tedy znovu a pokouším se pomoct si nohama, ale marná snaha…s těžkým zadkem a slabýma rukama toho člověk moc nenašplhá …vzpomínky se mi stočí ke stromu ve školce. Byl to můj oblíbený, ne moc velký, ale rozvětvený strom (druh netuším), já si  ho soukromě pojmenovala Brčálník… a zase ve vzpomínkách stojím pod stromem nebo sedím na jeho nejspodnější větvi…i tu skvělou sladkou chuť ukradených sousedových jablek jsem poznala díky tomu, že spadly na zem nebo jsem je utrhla z větve, která visela kousek nad mojí hlavou…uvědomuji si, že jsem vlastně v životě nebyla schopná vylézt na vzrostlejší strom a zažít to, co většina kamarádů…možná bych nezvládla ani ty prolízačky, na kterých teď ty dnešní děti lituju…..

    Takže mi asi nezbude nic jiného než se při vhodné příležitosti do nějakého toho stromolezectví pustit, protože teď lituju mnohem víc sebe, než bandu děcek na dětském hřišti….jen doufám, že se nezřítím dolů a nezlámu si všechny kosti v těle..v mém věku už se to hůř hojí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *